Pro naši Malou domů jsme nejnověji vyzpovídali Terezu Kožárovou, útočnici pražské Slavie. Terka není pouze velmi milá mladá dáma, ale také velmi talentovaná sportovkyně. Svým přístupem se vrací ke kořenům sportu a jeho nejtradičnější hodnotě spočívající ve všestrannosti. Terka se totiž krom fotbalu věnuje na špičkové úrovni také boxu. A na souběh těchto sportovních disciplín jsme se Terky ptali především.
ROZHODNUTÍ: Patříš ke špičce naší fotbalové ligy. Co Tě vedlo k tomu doplnit kolektivní míčový sport o box? Jak na to reagovala Tvá rodina, přátele a holky z týmu?
„Musím se přiznat, že na mne prostě padla deka. Každý den jsem dělala ty stejné věci. Byl to obrovský stereotyp. Nic mne nebavilo. V té době jsem si na Instagramu všimla náboru do Slavia Gym a rozhodla se přihlásit. Zalíbilo se mi to a od té doby se věnuji boxu a postupně jsem k tomu přidala i MMA. Rodiče byli z mého rozhodnutí nadšení, i když mamka má samozřejmě strach, abych nebyla samá modřina. Důležité pro ně však je, že vidí, jak mě to strašně baví, a v mém štěstí mne podporují. Co se týče kamarádů, tak zřejmě ne všichni vědí, že se tomu věnuji. Rozhovor na dané téma dělám poprvé (smích). Nejbližší přátelé mi pak strašně fandí a nemohou se dočkat, až mne uvidí v zápase. Snad se všichni, včetně mne, brzo dočkáme (smích).“
VOLBA: Nelze vyloučit, že v určitém okamžiku bude časově velmi těžké skloubit dvě profesionální disciplíny. Jaký je tvůj plán, pokud bude třeba zvýšit tréninkové dávky a příprava či dokonce zápasy začnou časově kolidovat?
„Sportem číslo jedna zůstává zatím pořád fotbal. S trenérem z gymu se mé fotbalové kariéře přizpůsobujeme. Každopádně i s fotbalem dokážu zvládnout tři až čtyři tréninky boxu či MMA týdně. Vždy však záleží, jak se cítím po fotbalovém zápase či tréninku.“
ZRANĚNÍ: Nemyslet nelze ani na zranění, která nejsou v boxu, ostatně jako v jakémkoli jiném bojovém sportu, nikterak výjimečná. Nelze se proto nezeptat, zda nemáš obavy, aby boxerská zranění negativně nedopadla na tvoji fotbalovou kariéru. Zvažovala jsi tato rizika? Jak ses s nimi vypořádala?
„Zranění ke sportu patří. Samozřejmě může potkat i mne, ale snažím se na to nemyslet. Trénuji v helmě, mám chrániče holení. Snažím se prevenci nepodcenit a zranění předejít. Modřiny však samozřejmě mám, ale jak říkám, to je součást sportu. Namažu je emulzí a jedu dál (smích).“
PŘÍPRAVA: Taktika, trénink, návyk na psychické vypětí, regenerace – příprava je vždy základem úspěchu. V čem spatřuješ největší rozdíly mezi fotbalovou a boxerskou přípravou? Mají Tvé boxerské tréninky pozitivní dopad i na fotbalové zápasy?
„Určitě jsem díky bojovým sportům klidnější. Mám čistou hlavu, protože se na tréninku vymlátím, a je mi dobře. Velký rozdíl vidím především v tom, že v boxu či MMA se musím spolehnout jen sama na sebe. V ringu za mne nikdo nic neudělá. Pokud nejsem na sto procent koncentrovaná nebo něco podcením, soupeř mě ihned potrestá. Ve fotbale, když se člověk občas na hřišti ztratí, spoluhráčky se za něj vrátí. Na gól také pracuje zpravidla celý tým. Plno lidí si myslí, že bojové sporty jsou brnkačka. Představují si to tak, že tam stojíte, dáte pár ran či se válíte na zemi. Tento sport je však opravdu velmi fyzicky náročný.“
ÚSPĚCH: Krásným aspektem sportu bezpochyby je, že přestože je každá úspěšná sportovkyně soutěživá, pak určení největších úspěchů je velmi široké. Prozraď nám, prosím, co považuješ doposud za vrchol své profesionální fotbalové kariéry a poděl se s námi o tvé cíle, přání a sny do budoucna, a to v obou Tvých sportech?
„Od dětství jsem velmi soutěživá. Každého titulu, který jsem ve fotbale vyhrála, si velmi vážím. Za největší úspěch přesto určitě považuji účast ve čtvrtfinále Ligy mistryň, které jsem si za Slavii zahrála. Ten zápas byl skvělý. Mým velkým snem je pak odehrát derby před vyprodaným Edenem. A co se týče boxu a MMA? Prvním krokem bude zápas, a pak se uvidí co bude dál (smích).“
