V mládežnických reprezentacích tě provázela pověst rebela. Kluka, který sice umí dobře s míčem, ale také někoho, kdo má příliš silné ego a nedostatečný respekt k autoritám. Souhlasíš s tímto pohledem?
„Nejsem si úplně jistý, jestli mě výraz „rebel“ správně vystihuje. Já jsem si totiž vždy stál za svým názorem a měl jsem takzvaně svoji hlavu. Často mi tato vlastnost v mnoha situacích pomohla, ale samozřejmě mi někdy byla i na škodu. Musím však říct, že po dobu mého působení v zahraničí mi to, že jsem šel sám za sebe pomohlo se s mnoha situacemi vypořádat lépe. Ze své zkušenosti můžu říct, že čeští hráči to mají v zahraničí těžké a tato vlastnost jím může v tomto směru hodně věcí ulehčit.“
V Plzni jsi pak měl velmi blízko k Davidu Limberskému, který je médii považován za jednoho z nejproblémovějších hráčů české ligy. Proč se stal zrovna on tvým „vzorem“?
„Davida znám z úplně jiné stránky než z té mediální. Dva roky jsem měl možnost se od něj v Plzni učit a poznat ho blíž. Je to dobrý kluk a obdivuji jeho styl hry. Vůbec neřeším to, co o něm píše bulvár. Pro mě je důležité, jak se chová ke mně a jaký je to člověk. Je pro mne vzorem a dokáže mě motivovat například tím, že i teď v jeho věku se dokáže fotbalově vyrovnat mladým hráčům a v lize pořád patří k těm nejlepším obráncům. Za to si zaslouží můj respekt.“
Prošel jsi týmy v Česku, Holandsku, Anglii a Itálii. Potkal jsi řadu různých typů spoluhráčů. S ohledem na tuto velmi cenou zkušenost, jaké charakterové vlastnosti jsou podstatné pro dobré fungování kabiny?
„Česká kabina je v porovnání se zahraničními velmi specifická. Všichni tam drží spolu a táhnou za jeden provaz. V zahraničních týmech to takto zdaleka není. Ve všech týmech, kde jsem působil, bylo hodně cizinců, a to se hlavně projevilo na menším týmovém duchu. Každý hráč tam funguje sám za sebe a všichni jsou na to takto zvyklí. Mě se moc líbí fungování české kabiny, kde je úplně běžné, že hráči spolu chodí na obědy a na kafe. Vztahy mezi hráči v zahraničních týmech jsou často pouze na profesionální úrovni a nejsou ani zdaleka tak blízké jako v týmech českých.“
Itálie je čtvrtá nelepší liga v Evropě a ty v ní jako jeden z mála Čechů pravidelně nastupuješ. Česká fotbalová reprezentace je pak aktuálně 45. na světě, ale místo v ní pro tebe prozatím není. Jaká kritéria považuješ za rozhodující pro výběr kluků do národního mužstva?
„Hráče do reprezentace vybírá trenér a jeho štáb. Nemám informace, na základě kterých se trenéři rozhodují, a proto se mi těžko hodnotí, proč mně do reprezentace nenominovali. Postup na EURO mě samozřejmě velmi potěšil a slavil jsem ho s kluky. Uvidíme, co bude dál a jak to všechno dopadne. Momentálně je pro mne prioritou soustředit se na svůj výkon a být co nejvíc na hřišti. Věřím, že když budu na sobě takto makat, tak se v reprezentaci brzo objevím.“
Za poslední rok ses osobnostně neuvěřitelně posunul. Víš také moc dobře, že vybudovat si dobrou pověst je běh na dlouhou trať, zatímco přijít o ni, jde lusknutím prstu. Pokud bys mohl něco zpětně změnit, co by to bylo?
„Popravdě bych asi nezměnil vůbec nic. Nebýt těch špatných věcí a situací, možná by jsem teď nebyl tam, kde jsem, a to jak v životě osobním, tak i v tom fotbalovém. Myslím si, že to, co se stalo, se stát mělo, a v mnoha ohledech mi to otevřelo oči a pomohlo změnit pohled na svět. Podle mého názoru je nejdůležitější se ze svých chyb ponaučit a v budoucnu se jich vyvarovat.“
